THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jediné jazzové album, které jsem měl v loňském TOP30. Po delší době jsem se k němu vrátil a musím vám o něm něco napsat. Je to zhudebněná neposednost. Já jsem člověk, který, když poslouchá hudbu, tak má tendence se hýbat a na spoustě koncertů (kdeže ty loňské sněhy jsou) se musím hlídat, abych se nehýbal moc. Proč? Protože jsem se jednou viděl na videozáznamu koncertu a ty pohyby vypadají dost zvláštně. Většinou to není nic „velkého“. Jedna věc je mosh v pitu, kam jdete nechat tělo i duši, a druhá věc je to, když stojíte a díky hudbě zapomenete na svět kolem. Když přitom přestanu kontrolovat sám sebe, tak je z toho zvláštní vlnění, kolébání a podivné záškuby těla, co při mém věku už nepůsobí moc cool ani esteticky. Proč o tom píši? Protože jsem si po posledních pár dnech, kdy poslouchám NUBYU GARCIU, rozskřípal židli. Protože se při její hudbě nedokážu kontrolovat ani v sedě. Nedá mi to. I na židli se musím vrtět, podupávám si, tancují mi nohy a neustále mám tendenci se tak nějak pohupovat. Ta hudba je nakažlivá.
Kdo za to může? Nubya Nyasha Garcia. A její kumpáni samozřejmě. NUBYA GARCIA je třicetiletá saxofonistka, která si dokáže opatřit Sama Jonese. Tedy, ne tu zesnulou basovou legendu, ale bubeníka, který dokáže vypnout moji sebekontrolu. Hraje tak nějak skotačivě, jako by se nic nedělo, vlastně to někdy ani nejsou rytmy, zní to, jakoby po schodech padala krabice plná drobných perkusních hraček. První dáma kapely tu sice hraje prim, její saxofonové linky tvoří jasnou dominantu alba, ale hned za ní je naprosto skvělá rytmika. A to nejen bicí a perkuse, ale i klasicky dřevité kontrabasové linky. Ty obstarává Daniel Casimer, mladý basista, jehož většinou uvidíte s černou kšiltovkou nebo backovkou lehce nakřivo. To spojení je vlastně příznačné pro celé album. Spájí se v něm klasické jazzové formy s mladým moderním přístupem. Někde do písniček promlouvá více soul, jindy reggae nebo dokonce dubstep.
Ačkoliv ságo hlavní divy kapely je v popředí, každý detail pod její linkou stojí za pozornost. Na tom albu se toho děje tolik! Pokud bych mohl dávat v hudbě cenu za vedlejší roli, tak tady půjde za Joe Armon-Jonesovou. Její klávesové doprovody vyfutrovaly celé album plností. Přidávají spoustu zajímavých pestrých nápadů. Možná lehce stojí ve zvukovém stínu žesťové nadvlády, ale pokud se začnete soustředit na to, co všechno tu klapky hrají, tak zjistíte, že i svatá jazzová trojice bicí-basa-klavír, kterou byste vyjmuli ze všech skladeb, by ustála vydání jako plnohodnotné album.
NUBYA GARCIA natočila album plné emocí. Ačkoliv tu jsou i zneklidňující a tklivé saxofonové linky, tak mě „Source“ vždy obrazně zvedne ze židle a zaplaví pozitivní energií. Je hravé, plné, instrumentálně maximálně nadupané, aniž by svou hráčskou ekvilibristikou přespříliš poutalo pozornost. Většinou u instrumentálně hodně složité hudby nedokáži zrelaxovat, neustále mi bystří smysly a udržuje v pohotovosti. Tady nic takového necítím. Je to hudba, která mě naplňuje pohybem, radostí a životem. Komplikovaná, ale bez vyšších nároků. Dokážu vypnout a užívat si navzdory situaci, navzdory naštvání z toho, že není kam chodit na koncerty a potkávat přátele. Album, které léčí trudnomyslnost.
Tklivé album, které léčí trudnomyslnost.
8,5 / 10
Nubya Garcia
- producer, writer, tenor saxophone (all tracks)
Kwes
- producer (all tracks)
Daniel Casimer
- double bass (all tracks)
Joe Armon-Jones
- keyboards, piano (all tracks)
Sam Jones
- drums (all tracks)
Giles Barrett
- recording (all tracks)
Cassie Kinoshi
- tenor saxophone(track 3), featured vocals (track 5)
Ritchie Seivwright
- featured vocals (tracks 3, 5)
Sheila Maurice Grey
- featured vocals (tracks 3, 5), trumpet (track 4)
La perla
- featured performer (track 7)
Diana Sammiguel
- vocals, maracas (track 7)
Giovanna Mogollon
- vocals (track 7)
Karen Forero
- vocals (track 7)
Akenya
- featured vocals, writer (track 9)
1. Pace
2. The Message Continues
3. Source (featuring Ms MAURICE, Cassie Kinoshi, Richie Seivwright)
4. Together Is A Beautiful Place To Be
5. Stand With Each Other (featuring Ms MAURICE, Cassie Kinoshi, Richie Seivwright)
6. Inner Game
7. La cumbia me está llamando (featuring La Perla)
8. Before Us: In Demerara & Caura (featuring Ms MAURICE)
9. Boundless Beings (featuring Akenya)
Source (2020)
"Source" single (2020)
"Pace" single (2020)
When We Are (2018)
Nubya 5ive (2017)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.